Veselý i smutný život popravčího mistra, I. část

Autor: Lucia Amália Súľovská | 23.2.2012 o 7:21 | (upravené 24.2.2012 o 7:32) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  22x

"Pokud je prokletím být katem, tak jsem se s tímto prokletím narodil. Tento osud tíží mou bytost od samého prvopočátku a udělal ze mne navzdory tomu, že jsem se vyučil zcela všednímu, obyčejnému řemeslu a že jsem se vší silou vzpíral tomu hroznému postavení, to, čím byla celá moje rodina počínaje otcem a konče nejmladším bratrem: katem." Jan Křtitel Piperger

Dle pověsti

Podle pověsti, dlouhá staletí v rodině Pipergerů předáváné z generace na generaci, byli kdysi Pipergerové vznešený rod, žijící v království saském, jenž měl zámky, lesy, moc i vliv. Hrabě Bruno Piperger měl krásnou dceru, kterou velmi miloval a střežil jako oko v hlavě. Přesto se však jednomu rytíři podařilo ji svést a připravit o poctivost. Když po něm poté otec Bruno žádal, aby si dívku vzal a dal své jméno dítěti, které nosila pod srdcem, dočkal se ze strany šlechetného bojovníka jen posměchu. To hraběte rozzuřilo natolik, že si jedné noci onoho chlapce vyhledal a úkladně jej zavraždil. Následně uprch s rodinou do Uher. Jeho jméno bylo přibito na pranýř, jmění zabaveno, rodinný hrad byl zbourán. To však nebylo všechno. Mrtvý hoch pocházel taktéž z velmi zámožné rodiny, která se se smrtí jediného syna nehodlala jen tak smířit. Rozhodla se dát Pipergera vyhledat v Uhrách, kde se s rodinou skrýval v mnoha městech a vesnicích. Byl téměř vypátrán, podařilo se mu utéct a ukrýt se - v katovně.

Katovna byla ve středověku místo téměř „posvátné“ a cizí nohou neposkvrněné. Býval to pěkný, cihlový dům, stojíc sám zcela opuštěně za městem, většinou s velkou zahradou plnou léčivých bylin a stromů. Žili zde se svou rodinou vykonavatelé nejnechutnějšího a nejobávanějšího řemesla - popravčí. V té době patřilo mezi běžnou praxi kata kupříkladu zaplétání do kola, trhání masa zločince žhavými kleštěmi, probodávání srdce kůlem, nebo upalování. Katů se obyčejně lidé štítili a vyhýbali se jim. Jejich děti byly předurčeny k podobnému osudu, neboť jako katovo sémě byly od svého narození na okraji společnosti. Často mívaly soukromé učitele, protože pokud se dostaly mezi své vrstevníky, vypukla šikana, kterou si dnes umíme jen těžko představit, a to i ze strany profesorů. Dětem bylo otevřeně dáváno najevo hluboké pohrdání, na denním pořádku byly urážky, posměšky a bití. Popravčí žili tedy se svými rodinami raději osaměle, věnovali se většinou pěstování bylinek, ovoce, zeleniny a chovu zvířat. Vyráběli herbáře, často sbírali umělecké předměty a byli sečtělí. Vyznali se v lidském těle a přírodních způsobech léčby, dnes známé a využívané homeopatii. Narozdíl od tehdejších lékařů nepožadovali za své služby nekřesťanské peníze a nemocným se snažili skutečně pomoci. Jejich rodiny bývaly harmonické, poněvadž pro kata byla rodina jedinou oporou, jejich žena byla obvykle svými rodiči po sňatku s katem vyděděna a zapuzena.

Právě v katovně tedy nalezl Bruno Piperger s dětmi a ženou azyl, rodinou zdejšího popravčího byl vlídně přijat, takže i on se choval ke svému ochránci vděčně a úslužně. Zároveň se snažil odvděčit za poskytnutou ochranu a po čase se stal sám tím, čím byl jeho zachránce - tedy katem, čímž před tímto údělem ochránil jeho děti a přenesl jej na své potomstvo. Od té doby stal se tento úřad v rodině Pipergerů dědičným a všichni mužští členové byli v nepřerušené řadě katy a později působili jako mistři popravčí ve všech koutech říše rakouské: v Záhřebu, v Mantově, ve Vídni, v Benátkách, ve Štýrském Hradci, v Praze atd.

Rodina

Zda-li je tato pověst pravdivá, nebo měla jen Pipergerovým chlapcům zpříjemnit jejich neradostnou úlohu, nám dnes už nikdo s určitostí nepoví. S jistotou však můžeme konstatovat, že Janův otec Friedrich Piperger skutečně byl popravčím ve Štýrském Hradci a že tento úřad zdědil po svém otci. V té době už bylo zákonodárství mírnější, popravy už dávno přestaly být přehlídkami nesmyslné krutosti a brutality, nicméně stále ještě se jednalo o řemeslo krvavé - Friedrich Piperger zpočátku pevně v rukou třímal jílec meče a ve jménu spravedlnosti zločincům stínal hlavy. Ještě za jeho plodného života byl tento typ poprav v Rakousku také zrušen a jakkoli si Friedrich jistě nerad přivykal nové módě, tedy trestu smrti provazem, konal i tyto popravy se stejnou zručností a dovedností.

Se svou ženou zplodil osmnáct dětí, šestnáct chlapců a dvě dívky. Syn Jan Křtitel Piperger se narodil 24. června 1838 ve Štýrském Hradci. Rodiče se snažili všem dětem poskytnout co nejlepší možné vzdělání, zejména dívkám se dostalo na tu dobu mimořádné péče, otec nelitoval žádných nákladů na jejich učitele, kteří je vzdělávali ve vědách obecných i společenských. Jenže, jak už to jen bývalo ve smutných životech mistrů ostrého meče, když obě děvčata vyrostla a pochopila, že jako na ženy se na ně nevztahuje smutný úděl rodiny, odvrátily se od ní. Své vzdělání a půvab zúročily na prknech, která znamenají svět, staly výbornými herečkami a pěvkyněmi, změnily si jména a své rodiče a bratry navštěvovaly jen zřídkakdy a potají. Také všichni chlapci řádně vystudovali, nebo se vyučili, bylo jim to však marné. Přesto, že byli klempíři, soustružníky, truhláři, zámečníky, ať jim šel výborně klavír, nebo snad vaření, nějakým podivným řízením osudu se nakonec všichni stali katy...

Janovo mládí

Jan se vyučil čalouníkem. Od svých čtrnácti let pracoval jako čalounický pomocník v Záhřebu, Vídni, Linci, Prešpurku (Bratislava) a Pešti. Byl to vysoký, tmavovlasý hoch s modrýma očima. Už v sedmnácti letech se stal vedoucím v jednom velkém skladu nábytku v Budapešti, a tedy nic nenasvědčovalo tomu, že by snad měl i on padnout do spárů hrůzného rodinného údělu tak, jako jeho bratři. Byl mimořádně oblíbený, laskavý a vtipný člověk, který měl vždy kolem sebe houf přátel. Vydělával tehdy nadstandartně, rád se bavil, hrál kuželky, zpíval, pil a miloval se s děvčaty. Zdálo se, že prožije krásný a zábavný život, tak vzdálený od černých žaketů, cylindrů a tlustých provazů zavěšených na dřevených šibenicích. Nicméně, osud tomu chtěl jinak.

Janův starší bratr Dominik těžce onemocněl a jeho úřad zemského popravčího ve Štýrském Hradci neměl kdo vykonávat. Dal si zavolat Jana a poprosil jej, aby toto řemeslo vykonával za něj do jeho smrti a po ní se o něj oficiálně ucházel. Jan se však vzepřel a došlo k prudké hádce. „Nikdy bratře! Nejsem zbabělec a nestydím se za svou rodinu. Ale raději bych si nechal všechny prsty na rukou usekat, než abych já měl vešet lidi. Ani za nic“, řekl pevně. „No dobrá“, zablýsklo se v bratrových očích podivným leskem, „třeba ještě budeš rád katem. Kat ve Štýrském Hradci se jmenoval a nadále bude jmenovat Piperger, o to se neboj!“

Jan nebral bratrovo vyhrožování vážně a bez rozloučení odešel. Pozapomněl však, že jeho bratr dobře ví, že je v Uhrách už o tři roky déle, než by měl být a že se tak vyhýbá vojenským povinnostem. Ten ho udal jako vojenského zběha a Jan obdržel úřední obsílku, kde dostal na výběr - buď mu jakožto zástupci svého bratra v úřadu kata budou vydány nové cestovní doklady, nebo bude odveden okamžitě do armády, za trest na dobu mimořádně prodlouženou.

Jan se rozhodl pro první možnost, avšak se lstí. Nehodlal vykonávat chmurné povolání ani za nic. Usmyslel si, že jakmile získá nové doklady, vytratí se z města - a potom ať si věší kdo chce, koho chce. A to také provedl. Jen co měl v kapse cestovní knížku, odešel pěšky do Pešti, kam dorazil po osmi dnech cesty, kdy spal na tvrdých lavicích v hospodách, vesele si vykračoval a s písní na rtech si představoval protáhlé obličeje úředníků v Hradci, když zjistili, že zmizel. Žilo se mu opět dobře, až do chvíle, kdy do jeho života zasáhla láska. Láska ke krásné židovce, která vlastně ani láskou nebyla, spíš jen počátečním poblouzněním. Jan měl vždy hodně děvčat, s radostí připravoval o poctivost počestné dívčiny a následně utíkal oknem z jejich pokoje i života. Nicméně, židovka Kateřina byla jeho první vážnou známostí.

Svedla ho hned při první příležitosti a Jan se octl na řetězu, který držela ona, a to hodně nakrátko. Polevil v zaměstnání, po promilovaných nedělích v pondělí do práce nechodil, utrácel za dary, výlety, společné obědy a večeře, zapomínal na své přátele. Jeho Kateřina byla vskutku pěkná a vzbuzovala v muži žádost, kterou s radostí uspokojovala - ale to bylo také všechno. Byla neuvěřitelně hašteřivá, žárlivá, dokázala ztropit bouřlivý výstup i v případě, že se Jan zadíval na obraz Panenky Marie, sama však házela zamilované pohledy na všechny muže na ulici. Upřímnost, šetrnost a radost z všedních věcí, to byly pro ni neznámé pojmy. Navíc Jana začala nutit k sňatku, což bylo pro milovníka svobody až příliš kruté vystřízlivění. Když vysvětlování, že milování a manželství jsou dvě rozdílné věci a svými povahami se k sobě absolutně nehodí, bylo marné, Jan se rozhodl se svou mládežnickou lehkomyslností prostě prásknout do bot. Nic ho v Pešti už nedrželo. V práci se mu dávno tak nedařilo, přišel o svou lukrativní pozici, bydlel v podnájmu a jeho účty se stále ztenčovaly.

Sbalil si své věci do rance, který nebyl, díky marnotratnosti nenasytné milenky, nijak velký a stopem fiakrů se dostal až do Zadaru. Našel si zde práci a začal si užívat zdejšího skvělého vína a krásných děvčat. I zde ho však fanatická Kateřina našla, strhla na svou stranu i místního faráře, kterému navyprávěla, jak ji Jan svedl a poblouznil, načež ji opustil, přitom ona ho miluje a je ochotná se kvůli němu vzdát i své víry a stát se křesťankou. Farář novou ovečku přijal laskavě, začal ji vyučovat katechismu, pokřtil ji a následně si dal zavolat Jana, kterého se na faře společně s Kateřinou snažili donutit k svatbě. Jan, jak bylo jeho dosavadním zvykem - utekl. Odešel do maďarského Pětikostelí (Pécs) a našel si práci u jednoho čalounického mistra. Zde ho už zamilovaná Kateřina nedostihla. Dostihlo ho však něco úplně jiného, něco, na co v podstatě už zapomněl.

První poprava

V létě roku 1862 bydlel Jan v Pětikostelí v podnájmu u své příležitostné milenky, mladé vdovy po jakémsi lékaři, pracoval jako čalounický tovaryš, vydělával opět dostatek peněz a znovu začínal žít svůj spokojený, mládenecký život. Bylo mu teprve čtyřiadvacet a svět mu připadal krásný. Nevázalo ho vůbec nic. Dnes je šťastný a když zítra nebude, prostě se zase spakuje a práskne do bot. Nic mu nebrání to udělat. Práci ve fabrice najde všude, od čtrnácti let je ve světě, umí dobře německy, maďarsky, chorvatsky, slovensky, domluví se v Rakousku i Uhrách, nějaký podnájem taky najde vždycky, děvčata jsou všude, i hospůdky, může si svým úžasným životem tančit, dělat, co se mu jen zlíbí. Miluje tu svobodu. Kdepak, uměl si to zařídit.

Právě seděl u svého hrnku černé kávy, cpal se koláčem a pokuřoval doutník. Když přišla jeho sličná konkubína, stáhl si ji na klín a začal ji líbat. Ona se mu však nechtěla dneska poddat. Se smíchem se mu vykrucovala a snažila se něco říct. Konečně se vytrhla jeho nenechavým rukám a podala mu dopis. „To je pro tebe, Jene.“ Nejmilejšímu bratru Janu K. Pipergerovi. Odesílatel Josef Piperger. Bratr! Janův nejdražší bratr, žádného ze sourozenců neměl rád tolik, jako Josefa, byl jen o rok starší, jako děti se vroucně milovali, byli si nejlepšími přátely, kde byl jeden, tam byl i druhý. Josef se stal katem před šesti lety. Bylo mu tehdy devatenáct a už byl ženatý. Občas si napsali, moc se nestýkali, Jan střídal místa pobytu jako ponožky, Josef žil a popravoval v chorvatském Osijeku. Naposledy se viděli před rokem o Vánocích, když byl Jan v Zadaru. Byl u bratra a jeho manželky na Štědrý den a Boží hod, jeho žena je moc milá, už mají čtyři děti, žijí si dobře.

Tak co může chtít? Vždyť přeci ví, že už není v Zadaru... Netrpělivě roztrhl zelenou obálku a začal číst bratrův úhledný rukopis. Tvář mu zesinala a těžce polkl. Na dotazy, zda-li je všechno v pořádku, nereagoval. Píše mu bratr Josef, je mu to trapné, ale je to jeho poslední možnost. Nedávno popravoval nějakého lupiče, čert tomu nechtěl, když dal odsouzenci oprátku na krk, přetrhl se provaz. Z vysoké šibenice se oba zřítili do davu přihlížejících, zločinec je v pořádku, dokonce mu byl trest zmírněn na doživotí, jenomže Josef si zlomil ruku hned na dvou místech, má marodku na minimálně šest týdnů. Jenomže to je právě neštěstí, v Osijeku je stanné právo, vojenské soudy jsou mnohem přísnější, za prachobyčejnou krádež, která se v normálních časech trestá pár lety žaláře, teď padají rozsudky smrti, není měsíc, aby nebyl nikdo popraven. Pokud bude Josef tak dlouho neschopen vykonávat svou práci, bude propuštěn. Zkusil prý všechno, jenomže ve městě jiný kat není, pacholci nejsou plnoletí, kontaktoval i popravčí z Prahy, Pešti, Vídně a dalších měst, jenomže všichni jsou buď zaneprázdnění, nebo požadují nehorázné peníze, zajistit cestu, hotel, nemám na to, bratře. Veškeré peníze za vykonané popravy, není to málo, samozřejmě přenechám Ti, něco má našetřeno, vyžijí z toho těch šest týdnů, jen aby o to místo nepřišel. Milý bratře, prosím tě, pomoz mi, zastup mne, vroucně Tě prosím, moje rodina nesmí přijít o chleba. Prosím, Jene. Tvůj upřímný bratr Josef.

Janovi se udělalo nevolno. Rychle popadl kabát a bez rozloučení vypadl. Jeho duše byla zmatená, mozek se zmítal v pochybnostech, čelo ho pálilo a v jeho prsou zuřil boj dvou protikladných citů. Padl do trávy, nad ním se klenula modrá obloha a v keřích stromů štěbetali ptáci. Odmítl Dominika, kterého však v přílišné lásce neměl a navíc, Dominik věděl, že je nevyléčitelně nemocný, neprosil ho o pomoc, jen chtěl, aby jeho úřad připadl také někomu z Pipergerů. Jeho žena byla bohatá vdova, měli jen jedno dítě, už dospělé. Ale Josef? Věděl, že Josef by ho nikdy neprosil zbůhdarma, že má v rukou osud celé jejich rodiny. Opravdu se má Jan rozloučit se svým řemeslem, které ho tak řádně a poctivě živilo a přijmout ten prokletý úřad mstitele uraženého zákona a stát se katem, kterého dodnes pronásledují hloupé předsudky a pověry? Chladný rozum mu otevřeně říkal, že je hlupák, jenomže srdce plné bratrské lásky rozhodlo jinak. Jan vstal, otřel si čelo a oprášil záda. Jako omluvu před sebou samým stále opakoval, že jen co se bratr dá do pořádku, vrátí se opět k čalounictví a už nikdy... nikdy.

Ještě toho dne si sbalil své věci a vydal se do Chorvatska. Část cesty ujel vlakem, zbytek však zdolal pěšky, stopem fiakrů a žebřiňáků. Čtvrtý den byl ve Slavonii, přespal v jednom hostinci a na pátý den se konečně dostal do Osijeku. Bratr ho přijal s otevřenou náručí a neustále mu děkoval za laskavost. Protože ale ani za stanného práva se nekonala poprava každý den, našel si práci čalounického tovaryše u jedné nábytkové společnosti. Byl placen od kusu, takže byl pánem svého času. Jeho zručnost dokazuje to, že na průmyslové výstavě v Záhřebu roku 1862 získal za své křeslo stříbrnou medaili. Žil si celkem spokojeně a odpočítával dny, kdy bratrovi sundají sádru. Z letargie ho vytrhl 20. července toho roku úřední telegram ze Zomboru. Dva provinilci byli zde odsouzeni k smrti a jejich poprava musí být vykonána 23. července o 7. hodině ranní. Oběšení měli být Imrich Alexander Kovács a Jan Zsebe, obvinění z toho, že oloupili a k smrti ubili jakéhosi slovenského mladíka, podomního obchodníka s plátnem.

Josef s Janem dorazili do Zomboru večer 21. července, ubytovali se v hotelu, najedli a hned poté se ohlásili u vrchního župana a rady soudu. Ten po pár cynických poznámkách, zda-li neoběsí ti dva vrazi spíše toho mladíka, co jste mi přivedl, pane Pipergere, než on je, přece jen schválil Josefův záměr, tedy aby jej směl nahradit jeho bratr Jan. Na Vaši zodpovědnost, pane Pipergere! Druhý den ráno vešli do tzv. Sirálomházu (dům slzí), jak se ve starém Uhersku nazývalo to vězeňské oddělení, kde byli odsouzenci na smrt vystaveni před popravou očím veřejnosti. Bylo to špatně osvětlené, vlhké sklepení, kde byl odsouzenec oddělen od okolí mřížemi, za kterými stála spousta lidí všeho věku a vzdělání, včetně dětí. Vybavení jeho cely bylo prosté. Židle, stůl, slamník, zrcadlo, nádoba s vodou, dvě svíce a krucifix. Vedle této cely stála ještě jedna, na chlup stejná, oddělená zdí, zde seděl druhý odsouzenec. Byli to dva vyzáblí chlápci tak okolo třicítky. Oba měli šedé vězeňské haleny, na nohou těžké okovy. Před jejich celami byl obyčejný, plechový talíř, do kterého lidé házeli mince. Z těch si svůj poslední den mohl odsouzenec ještě dát poslat pro nějaké lepší jídlo, nebo splnit nějaké jiné přání. Někdy také tyto peníze byly jediným dědictvím, které zůstalo rodině na smrt odsouzeného. Jeho ženě a dětem, které čekal život v chudobě a opovržení.

Imrich A. Kovács vypadal rezignovaně, klidně, seděl, ruce měl v klíně, v nich držel Bibli a hlavu měl skloněnou. Jen občas ho z rozjímání vyrušil pláč ženy, která křečovitě svírala mříže. To pak zvedl smutně hlavu, pokýval a zase ji rychle sklonil. Jan pochopil, že je to jeho družka, byla mladá a poměrně hezká a za ruku držela malého chlapečka. Kovács měl na stole sklenici vody a prázdný talíř od halušek. Zato Jan Zsebe byl typ skutečného lumpa a opilce. Tvář měl plnou pigmentů, oči alkoholem zarudlé, hrůzně se šklebil a kolem něj na stolku bylo několik desítek lahví od piva. Jen, co mince v talířku dosáhly požadovanou sumu, dal si přinést další. Drsně žertoval s ženami v řadách čumilů, pěl oplzlé písničky a sem tam zařinčel svými okovami, načež měl obrovskou radost z vystrašených tváří malých kluků. Nikdo z rodiny se s ním očividně rozloučit nepřišel.

Jan se při tom pohledu zachvěl po celém těle, což Josefovi neušlo a rychle s bratrem vykráčel ven ze sklepení. Musel ho však teď opustit, jak mu vysvětlil, dohlédne na stavbu šibenice a sežene pomocníky. Jan se mezitím může porozhlédnout po městě. Tak se Jan toulal po ulicích Zomboru, porozoval kluky s hadrákem, dal si v hospodě pivo a míchaná vajíčka. Chtěl si zajít na místní ochotníky, jenže věděl, že by se stejně nemohl soustředit, tak si jen lehl v parku do trávy a meditoval o životě a smrti. Vrátil se do hotelu až za tmy, bratr už tam byl, nechtěl ho poslouchat. Rychle si sundal boty a praštil sebou o postel. Zavřel oči a zkoušel spát, ale nešlo to. Když přece jen usnul, zdály se mu hrůzné sny, ve kterých byl popravovaným on, zatímco vrah se mu smál do očí, nebo ho zajali vojáci, odvlekli do tábora a chtěli na velkých ohních upálit zaživa. Rozšklebená tlama ďábla mu stále našeptávala, že se stane vrahem. Budil se mokrý. Takhle to přece nejde. Vstal, umyl se, čistě oblékl. Měl už na ramínku připravené tmavé šaty s vázankou, lehký černý žaket, klobouk a rukavice. Bylo půl páté ráno 23. července 1862, Josef ještě spokojeně oddychoval.

Jan mu napsal vzkaz a vypadl z hotelu. Bloudil okolo starého hřbitova až našel náhrobek se jménem Ľudovít Dubina. To právě jeho zavraždil tak brutálně Zsebe s Kovácsem. Byl to mladý hoch, o dva roky mladší, než Jan. Byl ženatý a jeho žena byla v požehnaném stavu. U jeho čerstvého náhrobku si Jan dodal odvahy, upravil květiny, zadíval se na hřbitovní kapličku, pokřižoval se a pokýval hlavou. Rázným krokem, s nově nabytou odvahou, vykročil směrem k soudu. Bylo už lehce po šesté, když dorazil na náměstí před soudní budovou. Byl už shromážděný dav lidí, mohlo jich být tak okolo dvaceti tisícovek. Pobíhali tu vojáci s bajonety a snažili se udržet dav za čárou, hajduci v modrých uniformách pak vyklidili bránu, kterou měly jet vozy až na popraviště. Jan konečně našel Josefa, jak stojí u schodů před budovou a zavěsil se do něj. O půl sedmé rozezněl se zvuk umíráčku a hlasité bubnování. Ve vratech soudní budovy se ve společnosti dvou katolických knězů, dvou vojáků, dvou bachařů a dvou vybraných hajduků, objevili oba odsouzenci.

Vypadali čistě, zvláště Kovács byl skutečně příjemného vzhledu, měl hladce oholenou tvář a napomádované vlasy, několik děvčat se při pohledu na něj rozvzlykalo. Byl v obličeji bledý, šel však klidným krokem, zrak klopil k zemi, měl bílé, dlouhé spodky, rukávy ze stejné látky a modrou kazajku se stříbrnými knoflíky. I Zsebe dnes vypadal lépe, byl učesaný a umytý, byl oblečen podobně jako Kovács, rozhodně však nebudil tak uhlazený a odevzdaný dojem jako jeho druh. Šel sebejistě, sem tam si odplivl, aby všichni věděli, co si o tomto rozsudku myslí. Ale bylo vidět, že je to pouze maska. Čím dál tím častěji si otíral kapesníkem čelo a v jeho drsném obličeji se značil strach. Za nimi kráčel župan, prezident soudu, radové a soudní lékař. Jan s Josefem šli pomalu za nimi, načež dav na ně pomalu začal zabírat. To jsou oni! Popravčí! Ani jednomu to nebylo příjemné, ještě, že vozy už stály připraveny. Byly čtyři. Na prvních dvou seděli zločinci se svým doprovodem, stráží a duchovním, na třetím Jan s Josefem, na čtvrtém pak soudní komise. Výprava se rozjela, před ní i za ní kráčel kordon vojáků a podélně davy lidí, které se snažili uhlídat ubozí hajduci. Asi dvakrát hodily ruce krásných neznámých žen pěknou kytici do klína Kovácse, který si ji vděčně přitiskl k bledým rtům.

Bylo to strašně zmatené, všechny snahy hajduků se ukázaly být zbytečné, v davu co chvíli někdo zakřičel, zaklel, v jednu chvíli se dokonce strhla rvačka. Vojáci začali bubnovat, což akorát vystrašilo nejmenší děti, které se daly do pláče. Chvíli po sedmé hodině ranní chmurná výprava konečně dorazila k šibenicím. Byly dvě, dřevěné, vysoké, se schůdky. Hajduci s vojáky vytlačili dav do dvou velkých chumlů, mezi kterými zůstala volná cestička. Z vozů seskočili oba odsouzenci, jejich duchovní a stráž, Jan s Josefem, nakonec i soudní komise. Teď zase pomaličku kráčeli úzkou uličkou za sebou, Jan vedle Josefa, cítil, jak mu pot polévá tělo, byl bledý jako kdyby on měl být popraveným. Zraky lidí se k nim obracely a bylo slyšet vzrušený šepot. Došli až pod schůdky, kde začal vrchní rada soudu číst rozsudek. Když jej dočetl, Kovácsův obličej byl nepopsatelně bledý, rty nyní tvořily jen úzký a chvějící se proužek ve tváři. Zsebe začal svými okovami cloumat tak divoce, že to vypadalo, že se chce vytrhnout a začít si davem klestit cestu ke svobodě a životu. Ale toto vzpírání trvalo jen chvilku. Poté Zsebe padl na kolena a začal plačíc prosit o milost. „Milost naleznete v rukou božích,“ pravil mu krátce jeden ze soudců a následně pokynul Janovi. „Odevzdávám vám odsouzence, konejte svou povinnost!“

Nohy jako kdyby Janovi právě zapustily kořeny a zabránily mu v sebemenším pohybu. Byl bílý až zelený, chtělo se mu zvracet, mráz mu přecházel po těle a on se mohl ani hnout. Josef viděl, že je zle. Přišel k bratrovi, pevně mu stisknul ruku a zašeptal do ucha rozkaz a prosbu zároveň. Vzmuž se! Prosím! Neuveď mne do neštěstí! Katovská krev v Janových žilách se ozvala a on mlčky přikývl hlavou. Udělal krok k odsouzenci, který měl být popraven první. Byl to Kovács. Jeden z pomocníků mu kolem pasu uvázal pás a rozepnul límeček, pak jej vytáhl vzhůru, zatímco druhý jej zdola zdvihal. Jan mezitím vylezl na schůdky a odhodlaně se rozhlédl po obrovském davu. Ten se díval upřeně nejen na Kovácse, ale také na něj samotného. Bylo takové ticho, že bylo slyšet Kovácsovo občasné zasténání. Jan si odsouzence přitáhl k sobě, poklepal mu na rameno a dodal mu odvahy. Kovács jen přikývl. Jan mu utáhl oprátku, pomocník pustil provazu, kterým Kovácse držel... a za tři vteřiny bylo po všem. Další pomocník přidržel oběšenci na tváři ruku, aby ušetřil dav pohledu do obličeje umírajícího. Když ji odtáhl, měl Kovács tvář už modrou a bez života. Po chvilce absolutní ticha, jako vichřice, následoval řev davu. Ten jako šelma, která právě uspokojila hlad, toužil po další oběti.

Zsebe však diváky zklamal. Jak už to bývá, ti největší lumpové, kteří bez ostychu a lítosti páchají ty nejhrůznější činy, bývají ve skutečnosti neubožejšími zbabělci. Zsebe omdlel. Stráž ho několikrát polila vodou, nicméně když to nepomohlo, pokrčil jen soudní rada rameny a pokýval na Jana. Pomocníci měli tedy co dělat jen s těžkou, bezvládnou a slabě dýchající hmotou, Jan mu musel podržet hlavu, aby mohl natáhnout oprátku na krk. I tento výjev trval jen několik sekund. Bylo po všem. Dav se začal rozcházet, nejdříve ženy, z nichž mnohé držely na rukou dítě, muži tolik nespěchali, odcházeli ve skupinkách, kupovali si ještě rozsudky přetisknuté na křídovém papíře, většinou mizeli v pohostinstvích, nebo se alespoň zastavovali u stánků s občerstvením a pitím, takže živnostníci měli radost z hojného počtu kšeftů. Mezitím už byly přineseny rakve, prosté, černé bedny s bílým křížem na víku, do kterých pohřební komise uložila pomocníky sejmuté oběšence. Následně byli pohřbeni za pohřební zdí v oddělení sebevrahů.

Jan s Josefem se rozprávěli se soudní komisí. Josef pěl na bratra jen chválu a zároveň mu upřímně blahopřál. Jan pociťoval jen podivnou úlevu a uspokojení, že to má za sebou a že se jeho první pokus zdařil. Hned poté obdržel úřední vysvědčení, které znělo takto:

Podepsaní tímto stvrzují, že Jan Piperger, narozený 1838 a tudíž 24 roky stár, svobodný, římskokatolického náboženství, syn katův, za vedení svého bratra, c.k. kata pro země Slavonsko a Chorvatsko, vykonal dne 23. července 1862 v Zomboru trest smrti provazem na odsouzencích za loupežnou vraždu, Janu Zsebeovi a Imrichu Alexandru Kovácsovi, dle předpisů a k veškeré spokojenosti.

Josef a Jan přijali poslední gratulace, ještě si koupili nějaké jídlo a pití na cestu, naskočili na připravený vůz, který jim už přivezl i věci z hotelu a vydali se zpět do Osijeku. Josef Jana stále střídavě chválil a děkoval mu. Byli v dobré náladě, kouřili, vtipkovali a vzpomínali na své pěkné dětství. Josefova tvář však náhle zvážněla a zadíval se na svého dosud se usmívajícího bratra.
„Tak co? Pořád v tobě naše povolání vzbuzuje takovou hrůzu?“ zeptal se.
„Hrůzu i strach jsem už překonal, ale....“, nedopověděl.
„Katem být nechceš, viď?“, zachytil jeho ještě nevyslovenou myšlenku Josef.
„Nikdy.“
„Nikdy neříkej nikdy,“ upozornil ho. „Kdo v naší rodině jednou řekl A, řekl i B, C a nakonec i Z.“
Jan se jen ušklíbl a zavedl řeč na jiné téma.

Když v noci konečně dojeli do Osijeku, doma je čekala neveselá zpráva. Přišel telegram ze Štýrského Hradce. Jejich nejstarší bratr Dominik Friedrich Piperger, římskokatolického vyznání, ženatý, čtyřicet let stár, zaměstnáním popravčí c.k. pro Štýrský Hradec a okolí, podlehl včera v ranních hodinách ve svém domě zákeřné chorobě. Ačkoliv si právě k Dominikovi, který byl bratrům vzdálený věkově i povahově, nikdy nevytvořili dobrý, bratrský vztah, nyní oba se zármutkem v srdci četli přiložené pozlacené parte a po tvářích jim stékaly slzy.

Po prvotním šoku se na sebe upřeně zadívali. Oba mysleli na to samé. Kat ve Štýrském Hradci se jmenoval a bude i nadále jmenovat Piperger. Stejně tak popravčí v Osijeku. Na to nezapomeň. Ano. Jan přivřel oči. Dominikovu větu si přehrál už aspoň tisíckrát. Teď však zněla ještě mnohem zlověstněji.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Všade sú míny, dávajte pozor, kam šliapete. Oslobodzovanie Mosulu potrvá

Islamský štát nemá veľkú šancu ubrániť svoje najväčšie mesto. Zároveň nemá kam ujsť a civilistov berie ako rukojemníkov.

EKONOMIKA

Rumuni aj Bulhari sú na tom s dôchodkami lepšie ako Slováci

Oveľa lepšie vyhliadky má Česko, Poľsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

KOMENTÁRE

Dráždenie čínskeho draka

Donald Trump si už stihol pohnevať Peking. Zrejme to nebolo nedorozumenie.


Už ste čítali?